Společnost Klementa Gottwalda

Zvyšování vzdělanosti všech občanů se stalo jedním z hlavních bodů politiky našich vlád v předlistopadovém Československu. Významným přelomem byl rok 1948, kdy byla, ve spojení s politickým řešením dalšího rozvoje naší země, zásadně řešena i otázka školské soustavy, dostupnosti vzdělání a vzdělanosti národa vůbec. Byl přijat zákon o jednotné škole, což byl zásadní krok vpřed. Jednotné školství, jakkoli je polistopadovými vládami u nás zesměšňováno, je v současném světě charakterizováno jako školství výrazně progresivní, potřebné, na vysoké pedagogické úrovni, odstraňující sociální diskriminaci a řešící základní sociální problémy. Jednoznačně tak vyznívá ve prospěch tzv. Nejedlého reformy. Není bez zajímavosti, že vyhraněné útoky na jednotnou školu zaznamenal, stejně jako rok 1989, i rok 1968.

V průběhu let 1948 až 1989 došlo v našem školství k mnoha významným změnám. Byl vytvořen systém předškolní výchovy, rozsáhlá soustava mimoškolních výchovných zařízení, ale především bylo zavedeno bezplatné vzdělávání, dostupné každému občanu bez ohledu na jeho sociální postavení, finanční možnosti i věk. Na školách všech stupňů byla zrušena výuka náboženství, čímž došlo k odstranění vlivu církví na školu a vzdělání. Zavedením již zmiňované jednotné školy byla podpořena demokratizace našeho školství. Velká péče se věnovala učňovskému školství a vytvoření podmínek pro rozvinutí celoživotního vzdělávání. Důraz byl kladen i na vzdělání budoucích učitelů. Vysokoškolské vzdělání se stalo pro výkon učitelského povolání povinností. Oproti tomu dnes navrhují pravicoví politici snížit vzdělanost učitelů na středoškolskou úroveň. Nejen v tomto případě jde bezesporu o krok zpět.

V předlistopadovém období se stát také staral o materiální zabezpečení žáků a studentů v plném rozsahu povinné školní docházky a z velké části i v rámci středoškolského a vysokoškolského studia. Řada škol byla vybavena novými budovami, sportovními hřišti a areály, učebny novým vybavením. Došlo k rozšíření sítě základních škol tak, aby byly snadno přístupné i dětem z nejmenších vesnic, pro dojíždějící děti byla garantována doprava. Prakticky na všech školách se žáci stravovali ve školních jídelnách, přičemž cena jídla byla díky státním dotacím minimální. Fungovat začaly školní družiny, školní kluby a zájmové kroužky, za které rodiče nemuseli platit ani korunu. V průmyslových oblastech vyjížděly děti na školy v přírodě, které si, na rozdíl od dnešní doby, mohli dovolit všichni.

Rozšířena byla také síť vysokých škol, byla zřízena celá řada nových fakult a nových kateder odpovídajících rozvoji příslušných vědních oborů. Přístupnost vysokých škol byla dána nejen rozšiřováním jejich sítě, ale i zavedením sociálních a prospěchových stipendií, nízkými cenami na kolejích a menzách.

Netvrdím, že všechny změny a reformy v průběhu těchto let byly vždy nejšťastnější. Ale přes nejrůznější problémy šlo o školskou soustavu, která při dalších minimálních zásazích měla šanci na kvalitní rozvoj. Byla zárukou zabezpečení dostupného vzdělávání národa, a to na vysoké úrovni, v zájmu jednotlivce i celé společnosti.

Rok 1989 tuto šanci zničil. Jedním z prvních kroků nového režimu bylo zrušení ve světě se prosazující jednotné školy a nastolení dvoukolejného školského systému s víceletými gymnázii. Následující novely školského zákona pak vrátily školu do stavu ne pouze před rok 1948, ale v podstatě do stavu z roku 1869. Zrušení osnov na základních školách a zavedení různých školních vzdělávacích programů bude mít velmi negativní dopady, které se projeví v úrovni vzdělání jako takovém. Postupná likvidace učňovského školství v polistopadovém období má za následek výrazný nedostatek absolventů některých dělnických profesí. Naprosto nedostatečné je financování školství (školy podnikají a hledají sponzory), výrazná je komercionalizace mimoškolní výchovy (mnohé rodiny na drahé mimoškolní aktivity pro své děti nemají peníze). Ale nejen to. Pro polistopadové období je charakteristický také vznik soukromého školství (na úkor školství veřejného, jež je rušeno pod hlavičkou optimalizace sítě škol), které, stejně jako školství církevní, platí daňoví poplatníci. Typické je i snižování nároků na žáky a studenty a degradace učitelského povolání (nízké platy, propouštění učitelů na dobu prázdnin, aby se ušetřilo, zavedení domácího vzdělávání, kdy rodiče učí své dítě doma a stačí mu pouze středoškolské vzdělání - dosud bylo realizováno pouze na prvním stupni, od letošního roku je tento nebezpečný pokus na dětech ověřován i na druhém stupni). Aktuální se stává otázka školného, jež se nyní kromě škol soukromých platí ve školách mateřských a na vyšších odborných školách, a které chtějí současní politici rozšířit i na školy vysoké.

Pokud bych tedy měla zhodnotit, co přinesl listopad 1989 našemu školství, pak je to v prvé řadě bezkoncepčnost a chaos pod rouškou liberalizace, odstátnění a přejímání cizích vzorů, odmítání vědeckého poznání jako základu vzdělání a jeho nahrazování individuálními zkušenostmi žáků. Zřetelná je také morální a hodnotová dezorientace dětí a mládeže a falzifikace dějin na všech stupních škol (učebnice, výukové filmy a nejrůznější projekty pro školy, jejichž zadavatelem jsou např. společnosti Člověk v tísni či Konfederace politických vězňů).

Listopad 1989 znamenal ideologický, majetkový a personální převrat. V oblasti školství došlo k programovému odbourávání vysoké úrovně vzdělanosti tohoto národa. Vzdělání se postupně stává výsadou bohatých. Na jedné straně vzdělaná elita, která si školy zaplatí, na straně druhé levná pracovní síla. Vždyť málo vzdělaný národ se přece mnohem lépe ovládá. A o to v kapitalismu, mimo jiné, jde. Socialismus má odlišné cíle. Jedním z nich je všestranný rozvoj člověka a s ním i celé společnosti.

vedoucí odborné sekce školství ÚV KSČM

7. listopadu 2007, Marta SEMELOVÁ