Společnost Klementa Gottwalda

Návraty k osobnosti Klementa Gottwalda jsou podmíněny nejen pocity povinné úcty a vděčnosti, ale především živými potřebami našísocialistické současnosti a budoucnosti. Je to především zápas o myšlení a jednání lidí, zápas o leninsky tvůrčí přístupy k řešení dobově naléhavých otázek a problémů, co spojuje Gottwaldovu osobnost s celou myšlenkovou strukturou realizace závěrů XVII. sjezdu naší strany. Nové dimenze rozvoje naší společnosti dané oběma sjezdy /tedy i XXVII. sjezdem KSSS/ zpětně, zcela přirozeně, umožňují nové pohledy na dějinné jevy a procesy. Gottwaldova myšlenka o tom, že se máme z historie stále co učit, nabývá tak dnes na zvláštním významu.

Učit se a poučit z dějin, poučit se ze zkušeností strany, jak to zdůrazňuje právě XVII. sjezd, může však jen ten, kdo to dovede, kdo umí a je schopen naslouchat hlasu historie. V této souvislosti je stále aktuální Marxova myšlenka o tom, že dějiny nedělají nic, nemají žádné nesmírné bohatství, neprobojovávají žádné boje, že to všechno dělá a probojovává člověk. O takové veskrze lidské zkoumání dějinných procesů nám musí jít, a takové musíme dokázat právě u nás na škole zprostředkovat našim posluchačům. V tom je také zakódována ona kontinuita generací, fenomén "zkušeností z dějin" a jejich využití v současné politické práci, jak o nich s kategorickým imperativem hovořil sjezd. A právě s tímto lidským faktorem má naše marxistická historiografie stále velké problémy. 90. výročí narození K. Gottwalda by se proto mělo stát nejen jakousi bilancí našeho dosavadního poznání života a díla této bezesporu nejvýznamnější osobnosti našich dějin, ale i podnětem k dalšímu zkoumání, popřípadě i ediční práci, jež by měla vyvrcholit, ke stému výročí, tedy za 10 let. Snažíme se na základě usnesení sekretariátu ÚV KSČ na obou našich ústředních stranických institucích - Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ, a Vysoká škola politická ÚV KSČ - udělat k tomu první kroky.

Při zkoumání životního díla osobnosti, která stála téměř čtvrt století v čele naší strany /v době, kdy pod jejím vedením dělnická třída dobyla politickou moc a začala budovat socialismus/ vystupují zcela přirozeně obsahově do popředí právě tyto dvě základní otázky. Při plném respektování obecných rysů socialistické revoluce vystupuje při hodnocení Gottwaldova místa v zápase o diktaturu proletariátu leninská myšlenka, že každá strana, každá země bude přistupovat k socialistické revoluci vlastní cestou s využitím svých vlastních specifických podmínek. V tomto leninském slova smyslu, v této leninsky podmíněné jednotě obecných a specifických rysů, je skutečně Klement Gottwald stratégem naší socialistické revoluce.

Ve známém májovém listu komunistické strany na Slovensku již v roce 1925 jednoznačně píše: "Organizovať revoluciu značí stranu prebudovať, rozbiť staré organizačné formy, budované pre miérne obdobie, a organizovať vo fabrikach, baňach, poliach proletariát k boju za oslobodenie. Strana musí vedieť presvedčiť o nutnosti boja široké masy pracujúcich, strana musí viesť boj a nesmie čakať 'zázrak' živelnosti, strana musí byť vždy pripravená ísť až do krajných dôsledkov a nesmie sa zastavovať; jej cieľom musí byť vždy zvrhnutie nadvlády kapitalizmu, ustanovenie dikatúry proletariátu, pričom samozrejme, že boj o jednotlivé etapy - dopredu i zatáčky - je nutným predpokladom vieťazstva."

Zvítězit v zápase s buržoasií a nastolit moc dělnické třídy nemohla strana s dosavadním Jílkovým vedením. Bolševizovat stranu znamenalo rozejít se s řadou sociálně demokratických přežitků, oportunismem a celým dosavadním způsobem myšlení. Nešlo jen o to umět Leninovy myšlenky dlouze a formálně citovat, a v tom Jílek a jemu podobní vynikali, ale naopak na leninském základě tvůrčím způsobem využít zkušeností ruských bolševiků při hledání nejvýhodnějších přístupů k socialistické revoluci ve vlastní zemi. "Bolševizácia je", jak napsal Gottwald v roce 1925, "nepretržitý proces vo vývoji strany, nikdy nezakončený, nikdy nie hotový, práve tak, ako nepretržitý a nezakončený je vývoj spoločnosti." S touto revoluční ideou, integrující v sobě znalost leninské revoluční teorie, ale i praktické zkušenosti ze tří ruských revolucí, odhalil Klement Gottwald konkrétní příčiny hluboké vnitrostranické krize, do niž se Komunistická strana Československa dostala po známé porážce tzv. Rudého dne v červenci r. 1928.

Zápas o znovuobnovení revolučního charakteru KSČ na konci 20. let nebyl samozřejmě jednoduchou záležitostí. Vždyť šlo o změnu celé dosavadní struktury myšlení a jednání doslova každého komunisty. Teprve za pomoci Komunistické internacionály, která situaci v naší straně věnovala mimořádnou pozornost, se podařilo nastupující mladé generaci komunistických funkcionářů v čele s Klementem Gottwaldem překonat hlubokou vnitrostranickou krizi a na historickém V. sjezdu přijmout poprvé v historii komplexní program přístupu k socialistické revoluci. Program - řečeno Gottwaldovými slovy: vést boj proti buržoasii, boj proletariátu proti kapitalismu, organizovat sociální revoluce.

Ne všechny představy mladého revolučního vedení mohly být samozřejmě po V. sjezdu realizovány v konkrétní politické činnosti. Praxe revolučních zápasů hned v následujícím období velké hospodářské krize na počátku 30. let některé závěry nepotvrdila, nebo je prostě překonala. Bylo však důležité, že nové gottwaldovské vedení strany dokázalo tuto skutečnost nejen v přípravě revoluce plně respektovat, ale i využít ve své další revoluční činnosti, v konkrétní politické praxi skutečně zvládnout leninismus jako tvůrčí revoluční učení. Již o dva roky později, na VI. sjezdu strany, podmínil Gottwald dobytí poltické moci a nastolení diktatury proletariátu, cílově označené jako vybudování sovětské moci v Československu, "bojem o každodenní zájmy pracujících mas". Zdánlivě jen několik málo slov, a přece kolik tvůrčích sil stálo československé komunisty zformulování východisek, a co všechno jejich důsledné plnění umožňovalo. Zatím však naše marxistická historiografie dluží ucelenější analýzu příprav a průběhu VI. sjezdu jako východiska celé další Gottwaldovy činnosti. V době velké hospodářské krize na počátku 30. let, kdy v buržoasním Československu, tak jako v celém kapitalistickém světě, došlo k faktickému zhroucení liberalizmu v ekonomice i politice, dokázala Komunistická strana Československa vést taková revoluční vystoupení proti buržoasii, jako byla stávka v Karlově Huti u Frýdku, boje zemědělských dělníků na Slovensku a zejména Mostecká stávka.

Tvůrčí využití taktiky jednotné fronty, získání všech přirozených spojenců proletariátu, správně kladené požadavky a neformální prosazení vedoucí úlohy KSČ ve vedení stávkových bojů - to všechno svědčilo o schopnosti vedení strany v čele s K. Gottwaldem přistupovat tvůrčím, skutečně leninským způsobem k přípravě socialistické revoluce jako klíčové otázce celé další politiky strany.

Ne náhodou proto zkušenosti KSČ z realizace závěrů VI. sjezdu obohatily, jak o tom svědčilo Gottwaldovo vystoupení na XII. plénu exekutivy Komunistické internacionály koncem léta 1932, přístupy celého mezinárodního komunistického hnutí k revoluci vůbec. Přes určité peripetie tak ve svých důsledcích i českoslovenští komunisté přispěli ke koncipování široce pojaté linie boje proti fašismu a za demorakcii ve druhé polovině 30. let.

Na přípravě VII. kongresu Komunistické internacionály se Klement Gottwald podílel osobně. Od roku 1934, kdy byl na něho po známých událostech při volbě prezidenta v buržoasním Českosovensku vydán zatykač, pracoval ve vedoucích orgánech Kominterny v Moskvě. Spolu s Jiřím Dimitrovem, Palmirem Togliattim, J. V. Stalinem a Maoricem Thorezem, D. Z. Manuilskim patří dnes k již legendární generaci představitelů mezinárodního komunistického hnutí, která dokázala v měnících se objektivních podmínkách po nástupu fašismu v Německu zúročit své dosavadní zkušenosti z bojů za osvobození proletariátu a na základě tvůrčího využití Leninova teoretického odkazu vypracovat strategickou linii přístupu k socialistické revoluci, spojující v sobě boj proti nebezpečí fašismu se zápasem o demokracii a socialismus.

A bylo právě Gottwaldovou velkou zásluhou, že Komunistická strana Československa mohla závěry VII. kongresu KI nejen správně pochopit, ale i dál tvůrčím způsobem rozvinout. Šlo o problém obrany malé země před fašistickou agresí, který nemohla vyrešit žádná jiná strana, než naše. Na VII. sjezdu strany v dubnu 1936 prohlásil v této souvislosti Klement Gottwald jednoznačně: "Pozice Komunistické strany ve věci ohrožení Československa hitlerovským fašismem je pozicí obrany Československa proti Hitlerovi, obrany Československa proti fašismu".

Bránit a ubránit československou samostatnost před fašistickým nebezpečím vyžadovalo opřít obranu republiky o Sovětský svaz a uskutečnit i závažné vnitropolitické změny tak, aby se obrana země stala věcí doslova všeho lidu. Jinými slovy řečeno, spojit boj proti fašismu a na obranu republiky s takovými společenskými změnami, jež ve svých důsledcích vytvoří předpoklady k možné socialistické revoluci. Pod přímým Gottwaldovým vedením mobilizuje KSČ do boje za udržení demokracie, proti zahraničnímu i domácímu fašismu nejširší lidové masy a stává se tak nejdůslednější a nejrozhodnější silou celého zápasu na obranu republiky. Nebylo vinou komunistů ani K. Gottwalda, že vládnoucí československá buržoasie nakonec kapitulovala, z části zradila, a dokonce i s Hitlerem kolaborovala. Tragické mnichovské události představovaly v této souvislosti nejen rozbití republiky, ale i faktický konec československé buržoasní státnosti vůbec. Náš lid, naše národy nikdy nezapomněly, že to byly právě českoslovenští komunisté, kteří stáli v čele všech akcí na obranu demokracie a republiky, že to byl Klement Gottwald, který se bez jakéhokoli váhání jednoznačně a pevěn ostavil proti Mnichovu, kapitulaci a otevřené zradě republiky.

Tato skutečnost se stala také východiskem celého dalšího boje československých komunistů proti fašismu, boje za národní a spolu s tím i sociální osvobození. Právě v letech rozbití republiky okupace českých zemí i existence tzv. Slovenského státu se snad nejzřetelněji začal projevovat /v jedinečné, ale svým způsobem objektivní situaci/ doslova řečeno fenomén našeho dějinného vývoje, totiž spojení, symbióza boje za národní a sociální osvobození. A byl to právě K. Gottwald, dělnický vůdce vyšlý z lidu, teoretik s neobyčejným smyslem pro potřeby revoluční praxe, skutečný stratég revoluce, který situto skutečnost nejen v plném rozsahu jasně uvědomoval, ale i programově ji v celém dalším zápase strany uplatňoval.

V této souvislosti nabývá nutnost studia zkušeností z dějin pro potřeby současné politiky strany, jež by mělo být naším příspěvkem k realizaci strategie urychlení sociálně-ekonomického rozvoje naší společnosti, na významu. Vdyť vlastně celá strategicko-taktická linie KSČ v národně-osvobozeneckém boji, národní a demokratická revoluce a její přerůstání v revoluci socialistickou, na níž se Klement Gottwald rozhodující mírou podílel, byla leninským využitím dosavadních zkušenosti /a to nejen zkušeností z úspěchů, ale i chyb a nedostatků/ celého mezinárodního komunistického hnutí z přístupu k socialistické revoluci.

Blížící se 40. výročí únorového vítězství našeho pracujícího lidu, jež bylo završením Gottwaldova strategického úsilí v zápase o revoluci, by se mělo proto stát podnětem k dalšímu zkoumání právě těchto otázek, nejen pro potřeby naší strany, ale i mezinárodního komunistického hnutí. Vždyť zkušenosti z revoluční minulosti, zkušenosti ze zápasů strany o národní a sociální osvobození našeho lidu jsou tím, čím může historie v gottwaldovském slova smyslu přispět k plnění současných úkolů dalšího budování rozvinuté socialistické společnosti.